Jak je to s tím naplněním?

Dostala se ke mě taková úvaha o naplnění. Říká se, že lidé dělají to, co dělají proto, že se cítí nenaplnění.

Co to vlastně znamená slovíčko naplnění - nenaplnění? Když se nám splní nějaké naše přání, tak tento pocit zažíváme. Přichází, když naše potřeby jsou naplněny. Když vidíme, že se věci daří, nebo "to" zkrátka funguje. A naproti tomu, když něco nejde, když druzí neplní naše představy, když se nám zkrátka nedaří, máme pocit, že nám to nejde, máme pocit nenaplněnosti. Tak jednoduché to je.

Jak se cítíte vy? Máte pocit, že jsou vaše očekávání naplněna? Nebo se cítíte spíše vyprahlí a zklamaní?

Víte, že svou realitu můžete a tvoříte sami a to v každém okamžiku svými myšlenkami a vnitřním nastavením? A víte taky, že vše, co se děje ve vašem životě můžete změnit jenom vy sami?

Když máme pocit, že věci nejdou podle našich představ, možná je dobré se podívat, jaký sami se sebou vedeme vnitřní rozhovor.Jak se chováme sami k sobě, jak sami sebe vidíme? Co v nás vyvolává strach? A proč se "toho"bojíme?

Potíž je, že se cítíme nenaplněni v případě, že se nám děje něco, co si nepřejeme", nebo spíš myslíme si, že si to nepřejeme. Ale je to skutečně tak? Opravdu jsme si to nepřáli?

S naším podvědomím se to má tak, ono nezná legraci, bere vše vážně, pouze reaguje na naše myšlenky a pocity. Přivede nám do života to, co se v nás odráží. V podstatě nám neustále nastavuje zrcadlo sebe samých a to v podobě naší reality.

Krásný příklad je dnešní doba s utečenci. Moc se zamýšlím, proč se nám to vlastně děje a jak je možné, že s tím nejsme schopni nic udělat? Je to jednoduché. Většina z nás věří tomu, že to tak skutečně je. Věří tomu, co se píše v tisku, na Fb, co vidí v televizi. A stále to přikrmuje svým strachem a přidává k tomu svoje drama. Vlastně se nám to líbí, protože se něco děje jiného, vlastně to ty lidi, co to sledují strašně prožívají a v podstatě je to vzrušuje. Takže co se děje? Dochází k naplnění.

Pak jsou tu ti, kteří to vnímají a bojí se. Nechtějí to sledovat, ale stále na toto téma narážejí. K těm patřím třeba já. Máme v sobě zapsané zkušenosti své a také našich předků, prošli mnohými válkami a strastmi a tahle situace může v mnohých vyvolávat stresující pocity. Pokud se něco takového v nás odehrává, je potřeba se na to podívat jako na blok nebo potíž, kterou je potřeba vyřešit, vyčistit, uzdravit, vypořádat se s ní. Podívat se na zoubek příčině, která takové reakce v člověku vyvolává. Nic se neděje náhodou a se vším, co se nám nelíbí a přišlo to k nám do života, je možné něco udělat. První krok je si na to posvítit, podívat se na příčinu a pochopit, že to nemusí být naše, že je to jen chemická reakce našeho mozku, těla, kterou takové situace spouštějí. Jsou metody, které umí takové reakce změnit. Stačí najít vhodného terapeuta.

Co se stane, když takový blok v sobě vyčistíme? Naše tělo vyhodí starý program z buněk a vloží do nich program nový. Něco, jako když se restartuje, přeprogramuje počítač. Díky novému nastavení přestane tělo vylučovat „negativní“ chemické látky (žlázy s vnitřní sekrecí) a začne vylučovat ty příjemné a tím začne fungovat tak, jak fungovat má. V podstatě se samo uzdraví. Jakmile nastane tento proces, začnete se navenek chovat jinak, začnete vyzařovat něco jiného a díky tomu i přitahovat nové situace ve své realitě. Vypadá to složitě, ale je to naprosto jednoduché.

Když dám příklad našich obav z přílivu utečenců. Co to ve mě vyvolává za pocity? Strach. Nezvladatelný pocit strachu o svůj život, o své blízké o budoucnost o své sny, tak dlouho něco buduji a najednou přijde někdo, kdo mi vše může jednoduše zničit, bez respektu, bez citu, bez zamyšlení..... jako bych byla věc, jako bych nebyla vůbec důležitá, jako by to, co jsem tu přišla vytvořit nebylo důležité. Je to pocit zoufalství, bezmoci, zmaru a apatie. Je to, jako bych se už předem vzdávala, protože mám dojem, že oni mají větší sílu, než mám já a že já jako malý mravenec s tím nedokážu vůbec nic udělat. Tohle a spoustu dalších pocitů tahle situace ve mě vyvolává. Další věc je ta, že se o tom bojím mluvit. Bojím se, abych nedostala nějakou nálepku rasisty, nebo xenofoba, nebo pravdoláskaře, nebo komunisty, nebo fašisty, či hlupáka, sraba............. I tohle s tím velmi souvisí. Bojím se provokace, i to se ve mě snaží ti, co jsou součástí toho všeho vyvolat, bojím se že uspějí a nakonec mě dostanou tam, kam chtějí. Tohle všecko v nás může tahle situace vyvolávat.

Proč se to tak děje? Naši předkové udělali s lidmi, jako jsou tito uprchlíci v minulosti zkušenost. Tato zkušenost byla obvykle negativní. Prošli válkami, utrpením, spousta zemřela, přišli o své zdraví, o své blízké o majetek o své sny. Každý z nás má nějakého takového předka ať chce nebo ne, protože ti, kdo nám předali svoje geny do nás vložili takové informace a nastavení. Já osobně jsem získala informaci, že jedna z mých předkyň byla žena z muslimských zemí, kdysi dávno. Do těchto našich končin přišla tak, že si ji odvedl muž křesťan. Ona to nejdříve brala jako únos, velmi se ho bála, protože byla ve své zemi brána za nic. Bylo jí vtloukáno, že křesťané jsou nebezpeční, že jsou to vrazi, že přišli islámskou víru zničit. Možná to tak i bylo, protože tehdy křižáci šířili křesťanství i krutě – věděli své? Ona žena odevzdaně šla do cizí země s obavami, jak se tu k ní budou chovat, co ji čeká. Když přišla do země, kde vládla pravidla křesťanství, zjistila, že je vše jinak, než jí její "blízcí" říkali a učili. Zjistila, že muž, který ji odvedl ji má rád a chce, aby byla spokojená, nechtěl, aby mu sloužila, měl k ní respekt a miloval ji. Ona pochopila, že se dá žít jinak, že může být šťastná a že to, co prožívala ve své původní zemi je špatné.

Tohle se teď objevuje i v mých pocitech a myšlenkách. Je to něco, co ví, že tito lidé mohou být velmi nebezpeční a že není radno si s nimi zahrávat a měla by se udělat nějaká opatření.

Dále co se ve mě probouzí je jakýsi pocit viny, že dopustím, aby se tohle všecko zase opakovalo, že s tím nedovedu nic udělat. Moji předkové prožili války, ztratili svoje životy, zdraví, majetek, jistoty, své blízké pro budoucnost svých potomků a já jako jeden z nich bych je mohla zklamat. Nedovedu ochránit to, za co zemřeli, jejich snaha a smrt pozbyde smyslu. Oni už tohle prožili a doufali, že my nebudeme.

Když to shrnu, je to spousta pocitů a vjemů, které mohou jednomu člověku vytanout na mysli a do podvědomí. Ani sám neví, že jsou to věci převzaté, a že s tím může něco udělat.

Určitě si řeknete, že tohle přeci nemůže stačit k tomu, aby se situace s uprchlíky vyřešila. Ano, samo o sobě to nebude stačit. Ale už tím, že přestaneme reagovat stresově a vytvoříme ve svém těle pocity klidu, začne k nám proudit energie inspirace a nové vhledy a myšlenky a najednou zjistíme, že s čistou hlavou se uvažuje mnohem snadněji a může přijít nějaký nový nápad, který pomůže danou situaci vyřešit. V tom spočívá celý zázrak práce na sobě.

Tato úvaha patří tématu naplnění. Pokud chceme, aby se nám plnila naše přání a ne naše strachy, je třeba o svá přání s láskou pečovat, jako kdybychom pečovali o své právě narozené miminko. Je třeba si je prohlížet, snít, představovat si je v těch nejhezčích obrazech, je třeba jim věnovat pozornost, radovat se z nich ještě dřív, než jsou tady. Pokud budeme svou pozornost věnovat tomu, čeho se bojíme, pak si naše podvědomí bude myslet, že milujeme své strachy a bude nám posílat to, čeho se bojíme, místo toho, co bychom si ve skutečnosti přáli.

Kdo na sobě začíná pracovat, tak se může cítit frustrovaný, může mít pocity, že mu to nejde, že tomu prostě nerozumí, zjišťuje, že se vlastně bojí svého strachu, protože najednou dostal informaci, že si může svoje strachy zhmotnit. Tohle jsou pocity, kterými si projde každý. Ale to je jenom dočasné. Je to, jako když čistíte svoje tělo a ze začátku je vám špatně. Vypadá to, že to nefunguje, že když už jste se konečně rozhodli něco zlepšit, tak najednou je to ještě horší... hodně lidí to v tuhle chvíli vzdá. Kdo někdy vyhrál nad závislostí ví, jak hrozně bolí detox. Co vše mu přichází do vědomí, jak celé jeho tělo reaguje na abstinenční příznaky, jak moc chce dostat to, na co bylo tak dlouho zvyklé, ať už je to například alkohol, cigareta, drogy, sex, partner, maminka, čokoláda, jídlo, práce u workoholika, naopak spánek u lenocha.....V této chvíli to právě vzdát nesmí. Je to jen dočasné a každý, kdo se ze závislosti uzdravil dosvědčí, že vydržet to stálo za to......!!! U každého je doba překonání jinak dlouhá. Zpravidla se říká, že proces přenastavení změny je 21 dní. I přes to je to u každého individuální a každý potřebuje svůj vlastní čas na vstřebání.

Abychom se tedy z této krize dostali, je potřeba, aby na sobě skutečně zapracoval každý. Je třeba změnit a posílit naši víru v sebe sama a v to, že se naše sny uskuteční a že nemusíme přijít o všechno to, co jsme až dosud získali jen proto, že si to přeje někdo jiný. My můžeme zvítězit a taky zvítězíme. Máme mnohem větší sílu, protože ji máme podloženou už tolika důkazy a to i věděckými. Kdo má informace, ten má na čem stavět a umí poznat, co má šanci na úspěch. v poslední době nás spousta lidí učí, že být úspěšný znamená být finančně bohatý. Ale tak to není. Úspěšný člověk je ten, kterému se něco povedlo, něco dokončil a má z výsledku radost. Může se jednat třeba o ukončení nezdravého vztahu, může se jednat třeba o uzdravení se z nemoci, nebo narození dítěte, získání srdce vysněného partnera.... to jsou mnohem těžší zkoušky života než získání bohatství finančního. Samozřejmě, že v našem světě vydělat dostatek a nadbytek peněz je také úspěch, i když mnohem větší úspěch v oblasti financí je vytvoření stálého příjmu, který je závislý na neustálém koloběhu peněz v systému. Když chceme příjem, musí být i výdej, jako v přírodě. Tam je neustálý životní koloběh zajištěn nepřetržitě. Něco zemře a další se narodí. Naše tělo také potřebuje příjem energie v podobě potravy a také vylučuje pro nás škodlivé pryč.

Kdo věří v Boha, má věci snadnější. Věří, že on pracuje mimo něho a díky tomu se umí uvolnit a starosti odevzdat. Aniž by si uvědomil spouští v těle proces uzdravení už tím, že se uvolnil a prostě to pustil. Kdo je ateista, myslí si, že nevěří, ale tak to není. Každý člověk je věřící, ať už věří třeba v něco.... třeba v sebe....

Ve filmu "Vzepřít se obrům" se hlavní hrdina obrátil k Bohu s prosbou o znamení a rozhodl se, že ho bude velebit ať už vyhraje nebo prohraje. Rozhodl se prostě věřit v jeho moc, že i když já sám na to nestačím, je nějaká síla, která vše zná a ví, jak prohranou situaci prostě vyhrát, rozhodl se věřit, že mu Bůh pomůže. On ale nebyl pasivní, protože pochopil, že skutečná víra a to, aby přivolal déšť znamená připravit svou zahradu na příjem deště, postavit sudy a nádoby na zachycení vody. Pracovat na dosažení cíle a ne jenom pasivně čekat, že Bůh vše vykoná za něho..... a v tom je poselství toho filmu. On uvěřil, dovolil, aby mu bylo pomoženo, připustil, že je možné, aby se to povedlo a každý den poctivě pracoval a sám pomáhal, aby to vyšlo.

Držím nám všem pěsti ve snažení. Přeju to i těm, kteří se k nám valí, protože i oni mají stejné touhy, jako my. Neznáme je a nevíme, co od nich čekat. Také jejich množství není pro nás únostné. Kdyby jich bylo pár tisíc, tak to zvládneme, ale miliony asi ne..... Třeba i oni jenom potřebují pochopit to, co jsem právě napsala.

Budu ráda za to, když tohle inspiruje byť jen jednoho člověka. Pak nebyl čas strávený psaním tohoto článku marný. Všichni jsme na tento svět přišli naplnit své poslání. Byli jsme sem vysláni s úkolem a je třeba si na ten úkol vzpomenout a naplnit. I to patří k pocitům naplnění, a pocitu, že náš život má skutečný smysl.

Děkuji za přečtení a s láskou nám všem přeju jenom to nejlepší <3

Eva zázvorková